Spousta lidí v současné době žehrá na to, že jsou všechna auta stejná a kdo se v tom má vyznat. Zatímco dnes je všechno na jedno brdo, dříve byly tvary rozmanité, mnohem hezčí, a tak vůbec. Jenže, jako často v podobných případech, to není úplně pravda. I dříve se totiž automobily velmi podobaly. Jen si to lidé zkrátka nechtějí přiznat.

Kdo se o auta aspoň trochu zajímá, určitě si už někdy vyslechl, nebo se přímo zúčastnil debaty ohledně designu moderních vozidel. Průběh takových diskuzí je v devětadevadesáti procentech případů stejný. Začne to stížnostmi na to, jak jsou si všechny dnešní výrobky podobné, že jdou rozeznat sotva podle loga továrny na kapotě, a že se dřív automobily daly nejen spolehlivě odlišit, ale byly také krásnější. Stručně a jednoduše – dřív bylo všechno lepší.

Pravda to však je pouze z velmi malé části. Pomineme-li naprosté designové unikáty, jako jsou Tatra 603 nebo Citroën DS, oba vzniknuvší v padesátých letech minulého století, popřípadězakázkově stavěné karosérie populární hlavně mezi světovými válkami, zjistíme, že problém s podobností existuje stejně dlouho, jako vynález samotného auta. Že nevěříte?

Začátky: krabice s blatníky na tisíc způsobů

Vraťme se proto nyní na prvopočátek automobilismu. První auta nezapřela svůj původ v kočáru. Jednoduchá, dá se říci až primitivní konstrukce, loukoťová kola, řídítka nebo nějaký z předchůdců dnešního volantu, a hotovo. Pokud nejste vyložený znalec, budete rozeznávat prapradědečky dnešních vozů jen těžko. Schválně, zkuste porovnat například výrobky firem Renault a NesselsdorferWagenbau (dnešní Tatra) z roku 1904. Ano, jsou si podobné jako vejce vejci.

Posuňme se ale dál, například do poloviny dvacátých let. Ačkoliv automobil existuje přibližně třicet roků, od svého vzniku prodělal už velmi viditelný vývoj. Přesto v některých ohledech pořád ještě připomíná onen kočár, ze kterého kdysi vznikl. Symbolem této doby jsou sice již elegantnější, alestále relativně jednoduché, krabicovité karosérie se stupačkami po stranách a samostatnými blatníky, na nichž vepředu trůní velká kulatá světla. Drtivou většinu tehdejší produkce opět rozeznáte leda podle masky a loga, které ji zdobí. Nepřipomíná vám to něco? Ano, úplně stejně je tomu dnes.

Téměř totožná je situace o nějakých deset let později, dejme tomu v roce 1935. Světu vládnou oblé tvary, na nichž se pomalu, ale jistě začíná podepisovat snaha o aerodynamiku. Vznikají tak úžasné kreace, které však mají jednu chybu. Ano, tušíte správně. Jsou si nápadně podobné. Přechody blatníků do stupátek jsou všude stejně plynulé, masky chladičů velké a prohnuté, světla kapkovitá. Jako v případě oblékání zkrátka platí, že vzhled je dán módou, která tvar výrobků určuje tu méně, tu více.

Ploutve, křídla a chrom, pak zase všude hrany

Přenesme se ale do konce padesátých let. Přestože je svět rozdělen Železnou oponou, vzhled aut na obou jejích stranách je překvapivě podobný. Nakonec, není se co divit, vždyť východní designéři od svých západních kolegů opisují mnohem více, než jsou ochotni přiznat. Karosérie zdobí spousty chromu na náraznících, lištách, znáčcích a další bižuterii, téměř povinností se stávají křídla a ploutve nebo aspoň křidélka a ploutvičky. Určitou výjimku představují snad jen menší a střídmější evropská vozidla, určená méně majetným zákazníkům. Americké automobilky však otevřeně soupeří, která z nich předvede šílenější kreaci. Vzniká Edsel s maskou připomínající koňský chomout (nebo také dámské intimní partie), Chevrolety s úchvatnými koncovými světly, Cadillac žene ploutve na zadních blatnících až do extrému.

A osmá dekáda, jejíž produkty mnoho z nás ještě pamatuje? Do módy se opět vrátily hrany, strohý a jednoduchý design. O slovo se čím dál víc hlásí karosérie typu liftback či hatchback, vyznačující se výklopnou zádí. Ani sedany ale ještě neřekly své poslední slovo, stačí si vzpomenout na Mercedes-Benz. Když už jsme zavítali do Stuttgartu, zkusili jste někdy v rychlosti rozeznat tehdejší modely W124, tedy nástupce populárního „piána“, a W201, který dostal přezdívku Baby Benz? Jde to špatně, že? Obě auta jako by si z oka vypadla.

Tak bychom mohli pokračovat v podstatě donekonečna. Kouzlo starších aut pro nás tkví zkrátka v tom, že na ně nejsme zvyklí, nejsou to denní součásti našich životů. Máme navíc tendenci je vnímat skrze výjimečné, ne obyčejné modely.Pokud už se někdo navíc o staré automobily zajímá, umí je také rozeznávat, častokrát podle detailů. I proto mu může přijít, se se od sebe veterány liší více, než moderní vozy. Až tedy budete příště brblat, že jsou všechna auta stejná, buďte v klidu. Tento problém řeší řidiči už zhruba sto třicet let.