Že při každé jízdě po dálnici nadáváte, když dojedete předjíždějící se kamiony, a nejraději byste to zakázali? S ukvapenými závěry, prosíme, počkejte. Pomalá jízda náklaďáku má totiž svůj důvod. Řidič s ním nic neudělá, i kdyby stokrát chtěl. Případný zákaz předjíždění by, ostatně jako obvykle, nic nevyřešil. Situaci by naopak jen podstatně zhoršil.

Zažili jsme to určitě všichni. Jedeme po dálnici v levém pruhu, míjíme pomaleji jedoucí auta, když tu náhle před sebou vidíme kamion, jak pomaloučku začíná předjíždět nějakého z těžkotonážních kolegů. Rozdíl v jejich rychlostech je přitom pouhým okem téměř neviditelný a celý manévr kvůli tomu trvá i několik desítek vteřin. V takové chvíli v člověku krev doslova vře a na hlavy dotčených kamioňáků často padají výrazy téměř nepublikovatelné.

Otázka, která logicky člověka v takových chvílích napadá, je, proč se řidič nesnaží jet rychleji, aby předjíždění zkrátil. Člověku se dokonce občas vnucuje i myšlenka, že to snad ten člověk za volantem dělá naschvál. Rozuzlení situace je přitom velmi jednoduché. Šofér se snažit může sebevíc, ale rychleji jet prostě nemůže.

Důvodem je především takzvaný omezovač rychlosti, který mají nákladní vozidla nad tři a půl tuny povinně namontovaný, a který – jak již z jeho názvu vyplývá – autu zkrátka znemožňuje jet rychleji, než na co je nastaven. Typicky to bývá na maximální rychlost kolem 85 až 87 kilometrů za hodinu, což je jen o málo víc, než je limit pro maximální rychlost náklaďáků. Pokud se tedy dojedou soupravy, u nichž rozdíl mezi rychlostmi činí z  například tři kilometry za hodinu, je o nehezkou situaci postaráno.

A jak je vlastně možné, že se kamiony vůbec předjíždí, když mají jet všechny maximálně osmdesátkou? Rozdíly dělají především různě kalibrované tachografy. Jednoduše řečeno, ručička na osmdesáti nemusí vždycky znamenat zcela totéž.

Zakázat předjíždění situaci jen zhorší

Byť tedy šofér může při předjížděcím manévru auto tlačit doslova očima, rychleji prostě kvůli uměle omezené rychlosti nepojede. Předjet pomalejší soupravu ale musí. Vzhledem k povinným přestávkám, zákazu jízd kamionů v určité časové úseky a dalším pravidlům, kterými nás zásobují naši ctění zákonodárci, zkrátka během doby, co „tirák“ jede, musí urazit co největší vzdálenost. Táhnout se za pomaleji jedoucím kolegou třeba 200 kilometrů prostě nejde.

I proto jsou zcela mimo mísu opakované návrhy na plošný zákaz předjíždění pro kamiony na dálnicích. Nedocílí se tím ničeho jiného, než že se pravý pruh ucpe pomalu jedoucími soupravami, které se budou postupně štosovat a štosovat kvůli té nejpomalejší, jedoucí někde daleko vepředu. Možná by měl ministr dopravy, který si ve všemožných zákazech ve jménu údajné bezpečnosti libuje, přestat odvádět pozornost od své vlastní neschopnosti, a začít řešit jiné věci. Třeba katastrofální zpoždění při opravách „déjedničky“, nebo jejich častokrát spornou kvalitu.

Existuje vůbec nějaké schůdné řešení? Jedno by možná bylo, a to zvýšení oné maximální rychlosti, na kterou jsou omezovače nastaveny. Pokud by vůz mohl jet maximálně kupříkladu stovkou, díky čemuž by mohl krátkodobě vyvinout výrazněji vyšší rychlost, než předjížděná souprava, manévr by mu trval kratší dobu. Argument případných protivníků, že by šoféři kamionů určitě začali situace zneužívat a po dálnicích by jezdili jako blázni, není až tak na místě. Každý náklaďák je totiž vybaven výše zmiňovaným tachografem, do kterého se údaje o rychlosti jízdy zapisují. Případné dlouhodobé a výrazné překračování maximálního limitu by tak jednoduše odhalila a první hlídka, která by vozidlo zastavila.